Z historie Hostince u Čendy

jak ji sepsala paní Dajana Zápalková, kronikářka obce Baška, pro Zpravodaj obce Baška, v roce 2010.

Je velice těžké pátrat historií budovy, proto jsem opět ta nejstarší data vytáhla z Pozemkové knihy Katastrálního úřadu Frýdek-Místek.

Z dochovaných pramenů majiteli č. p. 43 byly tyto osoby:

  • 30.11.1859 – Franz Kubala
  • 20.11.1900 – Ludvík Kubala
  • od listopadu 1901 – obec Hodoňovice
  • 20.3.1914 – Josef a Marie Pěsňovi
  • 2.10.1922 – Valentin a Marie Kupčovi
  • 28.1.1925 – Hynek a Jenovefa Matýskovi
  • 20.11.1931 – Cyril a Marie Tomešovi
  • 14.12.1932 – Jaroslav a Marie Zátopkovi
  • 3.12.1936 – Čeněk a Adéla Styskalovi
  • 12.10.1962 – Jednota, lidové spotřební družstvo Frýdek-Místek
  • po r. 1989 – vráceno rodině Styskalů

Chtěla bych trochu podrobněji rozvíjet životní příběh Vincence (Čeňka) Styskaly pomocí zápisků pořízených z vyprávění jeho synů Lubomíra a Bedřicha. Zde jsou tedy jejich vzpomínky:

Vincenc (Čeněk – je francouzský význam jména Vincenc = vítězný) Styskala se narodil na Ostravici v roce 1906, bydlel s rodiči na chalupě a už ve svých čtrnácti letech mu zemřel otec. Bylo třeba se postarat o hospodářství, on sám se těžké práce nebál. Vyučil se kolařem, ale život tady v beskydských horách byl těžký, zimy dlouhé, když konečně roztál sníh, sázely se brambory, selo obilí a nejhorší na tom všem bylo, že žili v oblasti, kde hodně pršelo a voda pravidelně brávala s sebou veškerou úrodu. Takto veškerá dřina přišla nazmar.

Když se oženil s Adélou Kišovou (1909) (ze Starých Hamer), koupil si koníka a svážel dřevo z okolních lesů. V roce 1934 se jim narodil syn Lubomír, za rok na to (1935) syn Bedřich. Život na Ostravici byl čím dál těžší, proto se s manželkou rozhodli, prodat domek a veškeré peníze, co získali, i věno paní Adély, investovat do koupi domku úplně jinde. Protože v Čeňkovi dřímal podnikatelský duch, měl rád lidi, společnost, a když se jim naskytla ke konci roku 1936 možnost koupě nevelkého stavení ve středu vesnice Hodoňovice, která sloužila jako místní hospoda, neváhali koupit.

Bylo třeba stavbu rekonstruovat. Protože nový hostinský byl pracovitý, nebál se za pomoci místních občanů budovu přestavět. Zvelebil výčep, přistavěl sál, vzadu i výklenek pro muzikanty, tesaři bylo stavení přikryto sedlovou střechou. Přišel ale rok 1939, kdy území bylo zabráno Němci, vyhlášená mobilizace. I Čeněk Styskala musel odejít, ale brzy se vrátil. Peněz bylo třeba, proto začal pracovat na šachtě v Ostravě, kam dojížděl na motocyklu. Jednou ale při cestování došlo k nešťastné srážce s koňským spřežením, ležel dlouho v nemocnici s nohou v sádře. Po lékařských zákrocích se přece jen zotavil, následky zůstaly však trvalé – napadal na nohu a začal pobírat invalidní důchod. Na šachtě pracoval do roku 1941.

Léta válečná jistě nebyla jednoduchá, ale hostinec v Hodoňovicích “žil”. Místní občané se zde přicházeli bavit, přijíždějí zde rádi i intelektuálové, podnikatelé a obchodníci z Frýdku i Místku a ochotný hostinský je rád obslouží v každou hodinu, paní Adéla dokonce pro ně smaží “placky” v pozdních nočních hodinách. Hostinský Čenda měl obchodního ducha, dokázal sehnat potraviny, uzeniny, prostě vše, co bylo třeba. Věděl, že je to vše trestné, stále byl v riziku, ale rád lidem pomohl. Samozřejmě se dočkal udání, jednoho dne přišlo gestapo dělat domovní prohlídku, že údajně přechovává zbraně. Ale s konstatováním: “Pane hoteliére, máte tady jen to, co každý hostinský, nic mimořádného” gestapo odešlo s nepořízenou. Spousta udání přišlo v té době i na okresní úřad, že občané Hodoňovic, neodevzdávají, co mají. Čenda vždy věděl, kdy je zle, kdy přijde nějaká kontrola. To pak dal echo místnímu fojtovi (starostovi) obce Leopoldu Pavlasovi, co mohou čekat. Když kontroloři přišli, stavili se vždy do hospody k Čendovi, ten to s nimi probral při skleničce kořalky a pohoštění, na něž přispěli místní sedláci, a většinou se vše tímto vyřešilo. Tak si pomáhal hostinský s fojtem.

Za války Styskala dokonce opět hospodu, za velkého přispění všech známých a místních lidí, přistavil. Po válce, kdy nastala atmosféra velkého budovatelského nadšení, dvouletého plánu obnovy země, vzal si i hostinský půjčku 100 tis. Kč, aby ji investoval do zvelebování stavby. Neměli s manželkou ani ložnici, nebylo to třeba, všechny peníze šly do hospody. Skutečně největší rozkvět zažívá hostinec Čenda v letech 1945-48, kdy vznikají v obci spolky, lidé se chtějí bavit. Do hostince přijíždějí za zábavou i bašťané, kunčičané, ochotníci zde hrají divadlo za režírování Františka Vokála – úspěch u občanů měla třeba představení Švanda Dudák, Paličova dcera, Na letním bytě, Dámy a husaři. V zimě pak probíhají bály, plesy, k nejoblíbenějším patřil maškarní bál.

V roce 1946 otevřeli Styskalovi v pravé části hostince obchod, kde prodávala paní Adéla, šlo vše dobře až do roku 1948, kdy došlo k znárodňování. I v té době se opět projevila prozíravost pana Čeňka, kdy dal družstvu Budoucnost obchod a obec i místní občané byli spokojeni. Brzy však přišel o hostinskou živnost, hospoda i obchod nakonec připadla Jednotě. Protože z něčeho museli být živi, začal pracovat v prodejně Jednoty v Bašce (dříve u Sikory, dnes je majitelem budovy p. Bauer – prodejna pohárů). I manželka a synové dojížděli za prací. V roce 1950 se manželům Styskalovým narodil třetí syn Petr, pan Čeněk pak pracoval ve Frýdku ve Slezanu jako údržbář, později i na vrátnici. V hodoňovickém hostinci nazvaném “Pod Čupkem” se střídali hospodští tak, jak je tady posílal zaměstnavatel – čili Jednota. Do svého hostince se Čeněk jako hospodský dostal nějakým zvláštním přičiněním místních občanů Drahoslava Koniga a Josefa Pastorka a pracoval tu do roku 1983.

Jednota v hostinci začala dělat velkou rekonstrukci nebo možná derekonstrukci v roce 1987. Vyměňovaly se okna, byla strhnuta podlaha v sále i ve výčepu, takže nějaké posezení při pivku v místním hostinci nebylo příjemné, tržby nejsou, hostinec upadá. V roce 1987 umírá Čeněk Styskala, v roce 1996 pak jeho žena Adéla.

Když přebrali po sametové revoluci opět do svého vlastnictví tři Styskalovi synové, nacházel se v hrozném stavu, bez podlah, zanedbaný, ale o Vánocích 1989 tu přece jen vyhrávala harmonika ve výčepu, točil se Radegast a potomci slavného “Čendy” si dali předsevzetí, že zašlou slávu hostince musí obnovit. Dalo to jistě spoustu úsilí, práce, než se vše aspoň trochu zvelebilo, aby se tu opět začali učit chodit na dobré čepované pivko, na kulečník i pro pobavení místní občané. Znovu byl změněn název hostince, a sice, bašský rodák, malíř Bedřich Šimoňák vepsal na fasádu opět název – hostinec “U Čendy”. V roce 1997 přikrášlil svou malbou s vyobrazením krajiny pod Lysou horou i místnost výčepu.

Takovou perličkou jistě byl nápis na místní škole, která stojí hned naproti hostince. Tam stálo psáno: “Pojď sem, dítě, chceš-li moudrým býti”, a na hostinci pak bylo: “Pojď sem, chceš-li vesel býti”.

V roce 2005 se rodinná rada Styskalových rozhodla, prodat hostinec synovci ze strany manželky Lubomíra Pavlovi Kowalczykovi s manželkou.Ten při svém zaměstnání provozuje hostinec “U Čendy”, začíná si na patře renovovat byt, aby se v r. 2007 mohl s manželkou Danielou a dvěma syny, dvojčaty Františkem a Antonínem, zde nastěhovat. Před hostincem postavil krytou pergolu, kde se v teplých dnech může občerstvit asi třicet hostů, v zadní části za hostincem je zahrada, kde je možné též pořádání různých letních podniků. Místo zde najde asi 100 lidí pod plátěným přístřeškem na dřevěných lavicích. Plánovaná je úprava jeviště, sociálních zařízení, nové posezení před hostincem. Plánů je jistě mnoho, ale chybí finance. Současnému hostinskému Pavlovi Kowalczykovi je jasné, že ho čeká při zvelebování hostince ještě spousta práce. Věří, že k tomu bude mít hodně sil a že mu pomohou místní občané, kteří jsou přiznivě nakloněni pomoci, aby se zde mohly pořádat různé akce, které by mohly stmelit vesnici, přitáhnout lidi z okolí.

Tak hodně síly, hostinský Pavle od Čendy, ať se ti daří naplňovat odkaz svých předků – úspěšně provozovat vesnickou hospodu.